Můj MONTY

Na podzim v roce 2014 jsem byla u paní Plaňanské, která založila a provozuje projekt Hope Praha určený na pomoc pejskům v nouzi. Venčila jsme zachráněnou fenku a několik pejsků určených k adopci. V té době k nim dorazila štěňata ze Slovenska a tehdy jsem poprvé uviděla Montyho; byl utlačované štěně, které se moc dopředu nehrne, spíše sedí v rohu a jen zběsile mává ocasem. Montík byl údajně vyhozen jako malinkatý na ulici v blízkosti zemědělského družstva, kde byl později chycen a odvezen do útulku Šamorín, chvíli tam pobyl a poté putoval do dočasky do Prahy. Všechna štěňata si našla svůj domov a zbyl jen Montík, jeho údajný brácha a jedna větší fenka.

Poprvé doma

Bylo mi tenkrát 17 let a rodiče mi psa dovolit nechtěli, proto jsem venčila nejen u paní Plaňanské, ale i u známých v okolí. Brala jsem domů různá štěňata kvůli socializaci, a tak jsem vzala domů i štěňátko Montíka, aby se mezi lidmi trochu rozkoukal. Tenkrát přišel domů jako první táta a psík mu přišel ohromně roztomilý, a když o pár hodin později dorazila mamka, Monty ležel vedle táty a hlavu měl položenou na jeho ruce… A bylo jí tedy jasné, že tenhle už asi zůstane. Bylo mu zhruba pět měsíců, bál se chodit venku, velkých psů, hluku, neznámých lidí, aut, vůbec si neuměl hrát a zkrátka všechno to bylo velice nejisté. Z větších psů se několikrát počůral strachy, a proto jsem ho začala pravidelně venčit s fenkou zlatého retrívra, kterou jsem již pár let venčila. Nijak cíleně jsem je nenutila si hrát nebo spolu něco dělat, prostě jsme jen chodili, já dělala jakoby nic a hry přišly postupně samy. Během pár týdnů byl strach pryč. Strach z nastartovaného auta, když mnohokrát Monty vůbec nechtěl nastoupit a raději poodběhl pryč, se postupně také vytratil. Musela jsem tedy předstírat, že jdu od auta pryč, když za mnou pak přiběhl, vzít ho do náruče a naložit. Strach velmi rychle zmizel a on začal do auta nastupovat sám.

Jak jsme překonali panický strach ze samoty

Největší problém, který jsem s ním ale měla, byl panický strach ze samoty. Nejprve Montík devastoval byt a trhal věci, které mu přišly pod nos, nepomáhaly hračky, hlavolamy, zavírání a zajišťování věcí, vždy byl o krok napřed. Nejhorší škodu, jež má na kontě, je překousaný přívod k pračce a vytopený byt včetně bytu sousedů pod námi. Když povyrostl, přestal ničit věci (už asi ani neměl co), ale pro změnu začal žalostně výt a štěkat, když musel být doma sám. Nepomáhalo nic, měl moje oblečení, aby cítil pach, puštěné rádio, zkoušeli jsme postupně odcházet na chvíli jako u štěňátek, ale někde ho zavřít byl zkrátka konec. Sousedé již tenkrát ztráceli trpělivost a velice nepříjemně si stěžovali. Pro mne to bylo x hodin prosezených na schodech o pár pater níž a sledování, kdy štěká a kdy ne. Po obrovských obavách, sebezapření a konzultacích jsem nakonec pořídila protištěkací obojek Dogtrace – za mě nejlepší značka elektronických výcvikových pomůcek – www.dogtrace.com. Nejprve jsem na něj Montyho zvykala, aby se naučil na zvukový signál, a poté se přidal i impuls (síla 1, což je jako když vám vibruje telefon). Monty pochopil okamžitě! Stačil jeden den a štěkání a vytí ustalo, během dvou týdnů se celkově zklidnil, zřejmě pochopil, že se domů vrátím i bez štěkání a volání. Po dvou měsících, kdy obojek nosil, začal v naší nepřítomnosti normálně odpočívat a spát (poznala jsem to podle toho, s jakou energií najednou odpoledne fungoval). Po půl roce obojek přestal nosit a od té doby ho nepotřebuje vůbec.

Jaký je Monty dnes?

Dnes je Monty naprosto bezproblémový pes zvyklý na vše, na co si teď vzpomenu. Jediné, na co dávám pozor, jsou ostatní psi. Někteří psí samci se mu ne úplně líbí, nebo je nejistý, když k němu třeba veliký cizí pes zblízka čuchá – to pak reaguje ceněním zubů. Nebo když potkáme psa, který na něho vrčí, to pak jde i do souboje. Proto automaticky sleduji, kde se jaký pes pohybuje, a hlídám si ho. Má však stoprocentní přivolání, proto ho mohu mít kdekoli bez problému na volno a v případě, že vidím cizího psa, volám ho k noze (nebo dávám na vodítko) a pouštím až ve chvíli, kdy buď pes přejde, nebo se s majitelem dohodneme, že je necháme si pohrát. Od fenek si Montík nechá skákat po hlavě.

Učení nemusí být mučení! Ale s aportem jsme se natrápili…

Věnujeme se sportovní kynologii (poslušnost, obrany a stopy). Zkoušek máme zatím složeno pět, z toho jedna zahrnovala i stopování. V obraně Montík tolik nevyniká, a i když udělal již obrovský pokrok, na zkoušku to zatím ještě nebylo. Nejtěžší pro něj bylo soustředit se na mne a výcvik mezi ostatními psy, s tím měl problém, když jsme nastoupili na cvičák, během tří měsíců cvičení ve skupině se to ale změnilo o sto procent. Co se cviků týče, byl pro nás nejtěžší aport. Montík nechtěl držet dřevěnou činku, vůbec ho nezajímala. Nakonec pomocí her, vlastní vyrobené dřevěné činky (byla lehčí a nenalakovaná) a zařazení aportu do běžného venčení se ale i tohle změnilo a dnes už Monty přinese i nalakovanou činku. Nejlépe mu šly asi všechny triky a cviky, které zahrnují skákání v jakékoli podobě. Skákání je pro něho naprostý top a úplně ho miluje, takže ať už se jednalo o skákání přes překážky či výskok do náruče nebo na záda, učení bylo opravdu rychlé a nadšené pro obě strany. Flyball s „mrtvým“ tenisákem a psincový kašel Monty byl vždy ohromně rychlý a mnoho velkých psů má problém mu stačit, též má velmi rád míčky, a tak jsem si myslela, že by fl yball pro nás mohl být to pravé. Mé očekávání se ale úplně nenaplnilo, protože nehybný míček v boxu přece zas tak zajímavý není, a když už ho získá, proč by měl běžet tak rychle zase za mnou, že? Běhat se naučil, ale v tréninku do toho nedává zdaleka tolik, kolik by mohl. Ze zdravotních důvodů, kdy Monty prodělal autoimunitní zánět v plicích (následek psincového kašle, který si přinesl již do dočasky a těžko říct, jak dlouho ho měl předtím), měl od všech aktivit přibližně půl roku pauzu, a i to nás zdrželo. Veterináři ale skoro rok nemohli přijít na to, co mu vlastně je, až pan doktor Alexa diagnostikoval zánět a Montyho vyléčil. Proto byl zatím Monty pouze na dvou závodech ve flyballu a bylo vidět, že na závodech se díky  atmosféře snaží mnohem více, přesto do toho ale celé srdce nedával. Křik, hluk a adrenalin mu však problém vůbec nedělaly, spíše naopak – baví ho to o dost více než tréninky. Kromě sportovky nás ještě ohromně baví agility, byli jsme též na pár závodech, i když pouze neoficiálních, ale několik pohárů jsme si přivezli. Zkusili jsme i záchranářský výcvik a několik výcvikových lekcí jsme absolvovali se sborem dobrovolných hasičů Příbram a záchranářskými kynology z Pardubic.

Monty naučil mnohému i mě

Díky Montymu jsem začala chodit na cvičák a doopravdy cvičit, věnovat se různým psím sportům a aktivitám. Monty mě tedy vlastně přivedl ke kynologii jako takové, díky němu ji dnes i studuji a chtěla bych se jí věnovat třeba i v profesním životě, to ale samozřejmě ukáže až čas. Naučil mě rozumět zvířatům o hodně více, než tomu bylo dříve, a i přesto je neustále co se učit. Cvičit ho nebylo a není úplně jednoduché, když pominu všechny problémy způsobené jeho minulostí. Je to však velmi inteligentní pes, díky výcviku získal sebevědomí a naučil se nad věcmi přemýšlet, což pro výcvik nemusí být vždy úplně žádoucí. Mě však neuvěřitelně baví pozorovat a zkoumat, jak vlastně přemýšlí a co je v určitých situacích schopen vymyslet, někdy je to opravdu úsměvné. Než si vezmete psa z útulku Lidem se zájmem o adopci pejska určitě doporučuji velmi dobře promyslet své možnosti, prostředky, nároky a volný čas. Pokud je někdo začátečník a chce pejska jako kamaráda, je lepší zvolit menšího psa, nebo případně staršího, protože i ti si zaslouží nový domov a dokáží svou vděčnost mnohokrát vrátit. Ale nejdůležitější je nezapomenout, že každému psovi je třeba se věnovat. Nemusíte nutně dělat psí sporty nebo jezdit po závodech (i když je to samozřejmě to nejlepší a psi opravdu milují, když se mohou něco učit a na něco se soustředit), ale minimálně základní poslušnost a pořádné procházky byste měli být schopni svému psovi dát. U adoptovaného psa je potřeba počítat s možnými následky jeho minulosti, se kterými bude potřeba se poprat a vyřešit je, ale překonat jde opravdu vše, jen tomu někdy člověk musí obětovat většinu volného času. Největší chybou ale bývá psa za jeho minulost litovat. Ve chvíli, kdy se pes dostane do nového domova, kde je spokojený, začíná jeho život od začátku a má se již dobře. Proto i každý, kdo takového psa adoptuje, musí začít s výchovou od začátku jako u štěněte a neomlouvat neposlušnost a další věci tím, že se dříve měl pes špatně – nyní je zkrátka potřeba ho naučit, jak se má chovat teď, když už se má dobře.

Markéta Děkanová
Foto: N. Krejčová, A. Vlčková,
J. Plaňanská, M. Jakubová